Já bych chtěla být o víkendu doma.
A já bych chtěl jet za rodiči.
Takže zase bude po tvém.
A co mám dělat? Já tam jet chci.
Takový rozhovor může velmi rychle začít působit jako soutěž.
Buď vyhraje jeden - nebo druhý.
A kompromis si pak představujeme jako něco uprostřed:
Tak tam pojedeme jen na půl dne a oba budeme trochu nespokojení.
Někdy je takové řešení opravdu nejlepší.
Často ale existuje lepší cesta.
Nejdřív zjistit, co každý z nás ve skutečnosti potřebuje.
Požadavek není totéž jako potřeba
Řeknete:
Chci, abychom v sobotu zůstali doma.
To je konkrétní návrh.
Za ním ale může být potřeba:
- odpočinout si,
- mít chvíli klid,
- strávit čas spolu,
- nemuset znovu cestovat.
Druhý člověk říká:
Já chci jet za rodiči.
Za jeho požadavkem může být:
- udržovat kontakt s rodinou,
- dodržet slib,
- někomu pomoct,
- nebo prostě potřeba být s lidmi, které dlouho neviděl.
Dokud se bavíme jen o:
doma
proti:
u rodičů“,
vypadá situace jako dvě neslučitelné možnosti.
Jakmile pochopíme potřeby za nimi, může vzniknout mnohem více variant.
Než navrhnete řešení, zjistěte, co je pro druhého důležité
V konfliktech často přicházíme s kompromisem příliš rychle:
Tak tam pojedeme na dvě hodiny.
Druhý:
To nemá cenu.
A jsme zase na začátku.
Místo toho může pomoci otázka:
Co je pro tebe na té návštěvě nejdůležitější?
Možná zjistíte:
Slíbil jsem mámě, že jí pomůžu s jednou věcí.
To už je jiný problém než:
„Musíme celý víkend strávit u rodičů.“
A řešení může vypadat úplně jinak.
Řekněte jasně i vlastní potřebu
Snaha o kompromis se někdy změní v jednostranné přizpůsobování.
Dobře, tak pojedeme.
Navenek je problém vyřešený.
Uvnitř ale můžete cítit:
Zase jsem ustoupil.
A později se objeví:
Já pořád dělám jen to, co chceš ty.
Proto je důležité říct i vlastní potřebu:
Chci najít řešení, ale opravdu potřebuju mít část víkendu bez programu. Poslední týdny jsem hodně unavený.
Tím druhému nedáváte ultimátum.
Jen do rozhovoru přinášíte něco, co má mít při hledání řešení stejnou váhu.
Kompromis není automaticky půl na půl
Představte si, že jeden člověk chce otevřené okno a druhý zavřené.
Kompromis:
Tak ho necháme napůl otevřené.
může fungovat.
Ale u složitějších potřeb matematické půlení často nestačí.
Například:
Já potřebuju večer klid.
Já potřebuju pracovat a několikrát telefonovat.
Řešením nemusí být:
oba se budeme snažit mluvit trochu potichu.
Může být:
Ty budeš pracovat v pracovně a já budu v obýváku.
Oba dostali velkou část toho, co skutečně potřebovali.
To je často lepší než mechanické „něco mezi“.
Hledejte více než jednu možnost
Když se objeví první návrh, máme tendenci o něm okamžitě začít bojovat.
Co kdybychom tam jeli v sobotu?
Ne.
A tím rozhovor končí.
Může pomoci vytvořit několik variant bez nutnosti je hned hodnotit.
Například:
Můžeme jet jen v sobotu dopoledne.
Můžeš jet tentokrát sám.
Můžeme návštěvu přesunout na příští týden.
Můžeme tam jet v neděli a sobotu si nechat volnou.
Najednou nemáte dvě možnosti:
moje a tvoje.
Máte několik společných možností, mezi kterými lze vybírat.
Ptejte se, co je nezbytné a co je flexibilní
Ne každá část našeho požadavku je stejně důležitá.
Například:
Chci odjet na dovolenou na deset dní v červenci.
Možná je pro vás zásadní:
- odjet alespoň na týden.
Ale není zásadní:
- přesně v červenci,
- na deset dní,
- nebo na konkrétní místo.
Druhý člověk může mít své pevné a flexibilní body.
Pomáhá se zeptat:
Co z toho je pro tebe opravdu důležité a kde můžeš ustoupit?
A stejnou otázku položit sobě.
Nepleťte kompromis s kapitulací
Kompromis může vypadat takto:
Já potřebuji sobotu dopoledne pro sebe, ty chceš jet za rodiči. Co kdybys jel dopoledne sám a odpoledne bychom byli spolu?
Kapitulace:
Dobře, tak pojedu, i když nechci.
Rozdíl není jen ve výsledku.
Je i v tom, zda jste měli možnost svou potřebu říct a zda se s ní při rozhodování skutečně počítalo.
Pokud jeden člověk téměř vždy ustoupí jen proto, aby nebyl konflikt, není to dlouhodobě zdravý kompromis.
Pozor na skryté obchodování
Kompromis někdy sklouzne k:
Dobře, udělám to, ale pak mi něco dlužíš.
Nebo:
Já jsem minulý týden ustoupil, takže teď musíš ty.
Ve vztazích samozřejmě existuje vzájemnost.
Ale pokud se každá dohoda začne měnit v účetnictví zásluh, může vzniknout další konflikt.
Lepší otázka je:
Je tato konkrétní dohoda pro oba přijatelná?
místo:
Kdo už ustoupil víckrát?
Dohoda musí být konkrétní
Někdy konflikt skončí větou:
Tak se budeme oba víc snažit.
Zní to hezky.
Ale co přesně to znamená?
Pokud například řešíte domácí povinnosti:
Musíš mi víc pomáhat.
je neurčité.
Konkrétní dohoda může znít:
Ty budeš tento měsíc nakupovat v úterý a v pátek a já budu řešit vaření přes týden.
Nebo:
Když jeden z nás nebude moct svůj úkol udělat, řekne to druhému nejpozději den předem.
Čím konkrétnější dohoda je, tím menší je šance, že si ji každý vyloží jinak.
Dobrá dohoda odpovídá na několik jednoduchých otázek
Pomůže vědět:
- Kdo co udělá?
- Kdy?
- Jak často?
- Co když to nepůjde?
- Kdy se k dohodě vrátíme, pokud nebude fungovat?
Například:
Zkusme měsíc střídat víkendy. Jeden naplánujeme společně, druhý si každý řešíme po svém. Za měsíc si řekneme, jestli nám to vyhovuje.
To už je dohoda, kterou lze skutečně vyzkoušet.
Kompromis může být dočasný
Nemusíte vždycky najít definitivní řešení.
Někdy můžete říct:
Nevíme teď, co nám bude vyhovovat. Zkusme to dva týdny takhle a pak to vyhodnotíme.
To je užitečné hlavně u témat, která se opakují:
- domácí práce,
- společný čas,
- péče o děti,
- pracovní režim,
- návštěvy,
- peníze.
Místo nekonečného hledání dokonalého řešení můžete udělat malý experiment.
Co když se potřeby opravdu neslučují
Ne každý rozdíl jde vyřešit elegantní dohodou.
Jeden člověk například chce děti.
Druhý je nechce.
To není problém, který vyřeší:
Tak budeme mít půl dítěte.
Některé potřeby a hodnoty jsou jednoduše neslučitelné.
I tady ale dobrá komunikace pomáhá.
Ne tím, že vytvoří nemožný kompromis.
Ale tím, že jasně ukáže:
- V čem přesně se lišíme?
- Je některá část flexibilní?
- Dokážeme s tímto rozdílem žít?
Někdy je poctivé zjištění neslučitelnosti lepší než falešná dohoda, se kterou není spokojený nikdo.
Co když druhý chce jen své řešení
Můžete říct:
Já potřebuji, aby to bylo takhle.
A druhý:
Ne. Uděláme to podle mě.
Pak už nejde jen o hledání kompromisu.
Můžete se vrátit k principu:
Rozumím, že to tak chceš. Já ale s tímto řešením nejsem v pohodě. Potřebuju, abychom našli variantu, se kterou můžeme oba souhlasit.
Pokud není druhá strana ochotná připustit žádné vaše potřeby, možná není problém v tom, že neumíte najít dost dobrý kompromis.
Možná žádný společný kompromis zatím nevzniká.
Co když ustupujete hlavně proto, aby byl klid
To bývá důležité poznat.
Řeknete:
Dobře, tak to uděláme podle tebe.
A cítíte úlevu.
Hádka skončila.
Jenže zároveň možná cítíte odpor nebo frustraci.
Zkuste si položit otázku:
Souhlasím s tímto řešením, nebo jen chci, aby už konflikt skončil?
Pokud je pravdivá druhá možnost, může být lepší říct:
Nechci se dál hádat, ale s tímto řešením zatím nesouhlasím. Potřebuju ještě chvíli přemýšlet.
To může být zdravější než okamžitý souhlas, který později budete druhému vyčítat.
Nečekejte, že druhý automaticky pozná vaši hlavní potřebu
Můžete se dohadovat o dovolené, penězích nebo návštěvách.
Ale pod povrchem může být něco úplně jiného.
Například:
Nechci zase celý víkend trávit s tvými rodiči.
Druhý slyší:
Nemáš rád moji rodinu.
Vy přitom myslíte:
Potřebuju mít taky čas na odpočinek.
Pokud to neřeknete, druhý může vyjednávat s problémem, který ve skutečnosti nemáte.
Proto může být užitečné říct přímo:
Nejde mi o to, že bych je nechtěl vidět. Jde mi o to, že potřebuji mít část víkendu bez programu.
Najednou se otevřou nové možnosti.
Jednoduchý postup pro hledání dohody
Když máte rozdílné potřeby, můžete zkusit:
1. Popsat svou potřebu.
Potřebuju mít o víkendu nějaký čas na odpočinek.
2. Zjistit potřebu druhého.
Co je pro tebe důležité na tom, abychom jeli za rodiči právě teď?
3. Oddělit potřeby od konkrétních řešení.
Takže ty je chceš vidět a já potřebuju část víkendu volnou.
4. Navrhnout několik variant.
Mohli bychom jet jen v neděli, mohl bys jet v sobotu sám nebo to přesunout na příští týden.
5. Domluvit konkrétní řešení.
Dobře, v sobotu zůstaneme doma a v neděli pojedeme na oběd.
Teprve pak vzniká dohoda.
Cílem není, aby oba dostali všechno
Kompromis bude často znamenat, že se oba něčeho vzdají.
Rozdíl je ale v tom, zda oba zároveň dostanou něco, co je pro ně skutečně důležité.
Dobrá dohoda proto nemusí znamenat:
50 % pro mě a 50 % pro tebe.
Může znamenat:
Moje hlavní potřeba je respektovaná a tvoje také.
A pokud to možné není, je lepší si to přiznat než vytvořit dohodu, která bude fungovat jen na papíře.
Dohoda se ukáže až ve chvíli, kdy druhý nechce totéž co vy
Při čtení je snadné říct:
Pojďme najít řešení, které bude vyhovovat oběma.
V reálném rozhovoru ale může druhý odpovědět:
Já žádnou jinou možnost nechci. Chci, abys jel se mnou.
A právě tehdy je těžké neustoupit jen kvůli klidu, nebo naopak nezačít bojovat o vlastní variantu.
V Duovio si můžete podobnou situaci bezpečně procvičit. Virtuální člověk má vlastní legitimní potřebu a nemusí váš první návrh přijmout. Vy můžete zjišťovat, co je pro něj důležité, pojmenovat svou potřebu a hledat konkrétní řešení, které respektuje obě strany.