Říct „ne“ bývá někdy překvapivě těžké.
Ne proto, že bychom nevěděli, co chceme. Často přesně víme, že na návštěvu nemáme energii, další pracovní úkol už nezvládneme nebo nám určité chování není příjemné.
Problém přichází až ve chvíli, kdy to máme říct druhému člověku.
Dnes nepřijdu, protože jsem měl opravdu náročný týden a poslední dobou špatně spím a ještě musím dodělat pár věcí, takže doufám, že to pochopíš…
Místo jednoduchého odmítnutí začneme své rozhodnutí obhajovat.
A čím více vysvětlujeme, tím více někdy vytváříme dojem, že naše hranice je vlastně otevřená k vyjednávání.
Hranice nepotřebuje obhajobu
Je rozdíl mezi vysvětlením a obhajováním.
Vysvětlení může být přirozenou součástí zdravého vztahu:
Dnes nepřijdu. Jsem unavený a potřebuji večer odpočívat.
Obhajování začíná ve chvíli, kdy máme pocit, že musíme druhého přesvědčit, že máme právo odmítnout:
Opravdu bych přišel, ale poslední tři dny jsem skoro nespal, v práci toho bylo strašně moc a zítra musím brzo vstávat. Nechci, abys měl pocit, že se s tebou nechci vidět…
Taková odpověď nemusí být sama o sobě špatně. Důležitá je otázka:
Vysvětluji, protože chci něco sdílet, nebo proto, že potřebuji, aby druhý moje rozhodnutí schválil?
To je podstatný rozdíl.
Proč přílišné vysvětlování hranici oslabuje
Představte si jednoduchou situaci:
Můžeš za mě v sobotu vzít směnu?
Odpovíte:
Bohužel nemůžu, protože už mám něco domluveného a poslední dobou jsem navíc hodně unavený a potřeboval bych si odpočinout.
Druhý člověk může začít hledat řešení vašich důvodů:
Ale vždyť je to jen dopoledne.
Vy přidáte další vysvětlení:
Já vím, ale odpoledne někam jedeme a poslední týdny jsem pracoval skoro každý víkend.
A přichází další argument:
Tak si odpočineš v neděli.
Najednou už se nebavíte o tom, zda chcete směnu vzít.
Diskutujete o tom, zda jsou vaše důvody dostatečně dobré.
Přitom vaše původní sdělení mohlo být jednoduše:
V sobotu to bohužel vzít nemůžu.
Hranice není způsob, jak řídit druhého
Zdravá hranice zároveň neznamená:
Ty tohle nesmíš dělat.
Často je užitečnější formulovat ji prostřednictvím vlastního jednání.
Místo:
Přestaň na mě křičet.
může být hranice například:
Chci to s tebou vyřešit, ale ne když na sebe křičíme. Pokud budeme pokračovat tímhle způsobem, dám si pauzu a můžeme se k tomu vrátit později.
Neurčujete, co druhý člověk musí udělat.
Říkáte, za jakých podmínek jste ochotni v rozhovoru pokračovat a co uděláte, pokud tyto podmínky nebudou respektovány.
Krátká hranice nemusí být necitlivá
Někdy máme pocit, že pokud neposkytneme dlouhé vysvětlení, budeme působit chladně.
Mezi tvrdým:
Ne. A neotravuj mě s tím.
a dlouhým obhajováním je ale spousta prostoru.
Například:
Díky, že ses zeptal, ale tentokrát nemůžu.
nebo:
Chápu, že by ti to pomohlo. Já to ale tentokrát vzít nemůžu.
Můžete tedy uznat potřebu druhého člověka, aniž byste změnili své rozhodnutí.
Empatie a hranice nejsou protiklady.
Co když druhý člověk chce vysvětlení?
Otázka „proč?“ automaticky neznamená, že někdo vaši hranici nerespektuje.
V blízkém vztahu je naprosto běžné chtít pochopit důvody druhého člověka.
Můžete je vysvětlit.
Rozdíl nastává tehdy, když se z vysvětlení stane nekonečný proces, ve kterém musíte dokazovat, že váš důvod je dostatečně oprávněný.
Například:
Dnes potřebuji být večer sám.
„Proč?“
Jsem unavený a potřebuju trochu času pro sebe.
„Ale vždyť jsme se celý týden skoro neviděli.“
Nemusíte hledat další a další argumenty.
Můžete uznat druhou stranu a přitom hranici zachovat:
Rozumím, že tě to mrzí. Dnes ale opravdu potřebuji večer pro sebe. Můžeme se domluvit na zítřek.
Jednoduchá struktura může pomoci
Když máte tendenci příliš vysvětlovat, zkuste si odpověď rozdělit na tři části:
1. Uznání
Chápu, že bys byl rád, kdybych přišel.
2. Jasná hranice
Dnes ale nepřijdu.
3. Další krok — pokud ho skutečně chcete nabídnout
Rád se uvidím příští týden.
Celá odpověď tedy může mít jen dvě věty:
Chápu, že bys byl rád, kdybych přišel. Dnes to ale nedám. Rád se domluvím na příští týden.
Není potřeba dalších deset vět vysvětlení.
A když druhý člověk hranici nepřijme?
Tady začíná obtížnější část.
Někdo může reagovat:
Takže na mě zase nemáš čas.
nebo:
Kdyby ti na tom opravdu záleželo, tak bys přišel.
V takové chvíli máme často nutkání začít dokazovat opak.
To přece není pravda, vždyť minulý týden jsem…
A hranice se znovu mění v obhajobu.
Jiná možnost je nereagovat na každé obvinění a vrátit se k původnímu sdělení:
Mrzí mě, že to tak vnímáš. Dnes ale nepřijdu.
To neznamená ignorovat pocity druhého člověka.
Znamená to, že nemusíte získat jeho souhlas, aby vaše hranice mohla platit.
Vědět to je jednodušší než to skutečně říct
Při čtení článku může všechno působit jednoduše.
V reálném rozhovoru je to jiné.
Druhý člověk se zatváří zklamaně. Zeptá se proč. Zkusí vás přesvědčit. Vy začnete pochybovat, zda nejste sobečtí, a najednou vysvětlujete něco, co jste původně vysvětlovat vůbec nechtěli.
Právě proto vzniklo Duovio.
Místo dalšího čtení o komunikaci si můžete podobnou situaci skutečně vyzkoušet. Virtuální člověk vám položí požadavek, vy odpovíte vlastními slovy a rozhovor pokračuje podle toho, co řeknete.
Můžete si tak bezpečně vyzkoušet, jaké to je říct:
Ne, tentokrát nemůžu.
A tentokrát za tím nedodat dalších pět vět.
Číst o hranicích je jedna věc. Zkusit je nastavit pod tlakem je těžší.