„Kdybys mě neposlouchal jen napůl, nemuselo se to stát.“
„Zase jsi to celé pokazil.“
„Kdybys nebyl tak tvrdohlavý, nemusela bych tak reagovat.“
Když nás někdo obviní, přirozeně máme potřebu se bránit.
Začneme vysvětlovat:
Ale já jsem to tak nemyslel…
připomínat vlastní zásluhy:
To není fér, vždyť já jsem minulý týden udělal…
nebo útok vrátíme:
A ty snad nikdy nic neuděláš špatně?
Rozhovor se pak snadno změní v soutěž o to, kdo je viník.
Jenže skutečný problém tím často zůstane nevyřešený.
Nejdřív oddělte fakt od obvinění
V jedné větě může být zároveň oprávněná připomínka i nepřiměřený závěr.
Například:
Přišel jsi zase pozdě. Je ti úplně jedno, že na tebe čekám.
První část může být fakt:
Přišli jste pozdě.
Druhá část je interpretace vašeho úmyslu:
Je vám to jedno.
Nemusíte odmítnout všechno jen proto, že s částí výroku nesouhlasíte.
Můžete říct:
Ano, přišel jsem pozdě a měl jsem ti dát vědět. Nesouhlasím ale s tím, že mi je jedno, že čekáš.
Tím přijímáte svou odpovědnost, aniž byste přijali celý příběh, který kolem ní druhý vytvořil.
Převzít odpovědnost neznamená převzít všechnu vinu
Někdy se snažíme konflikt uklidnit tím, že řekneme:
Dobře, je to moje chyba.
Může to krátkodobě přinést klid.
Pokud ale ve skutečnosti odpovídáte jen za část situace, vzniká problém.
Představte si, že jste zapomněli něco zařídit a druhý člověk na vás začne křičet.
Můžete říct:
To, že jsem na to zapomněl, je moje chyba a omlouvám se za to.
A zároveň:
To ale neznamená, že je v pořádku na mě křičet.
Obě věci mohou platit současně.
Odpovědnost za vlastní chybu není odpovědnost za reakci druhého člověka.
Pozor na nekonečné dokazování neviny
Když nás někdo obviňuje neprávem, chceme přirozeně ukázat, že se mýlí.
To není pravda.
Druhý:
Ale je.
Vy:
Ne, protože minulý týden…
Druhý:
To bylo úplně jinak.
A o deset minut později už rozebíráte události z posledních tří let.
Někdy je užitečné uvést fakta jednou:
Já si tu situaci pamatuju jinak. Domluvili jsme se, že ti dám vědět do večera, a zprávu jsem poslal v šest.
Pak není vždy potřeba přidávat dalších deset argumentů.
Pokud druhý člověk váš pohled jednoduše odmítá, další vysvětlování nemusí vést k většímu porozumění.
Vracejte rozhovor ke konkrétnímu tématu
Opakované obviňování často rozmělňuje původní problém.
Začne se třeba tím, že jste nevynesli koš.
Za chvíli slyšíte:
Ty nikdy nic nedotáhneš.
Všechno musím řešit sama.
Takhle se chováš pořád.
Stejný jsi byl i minulý rok.
V takové chvíli může pomoci rozhovor zúžit:
Pojďme řešit to, co se stalo dnes. Koš jsem nevynesl, i když jsme se na tom domluvili. To můžeme vyřešit. Nechci teď ale řešit všechno, co se mezi námi kdy nepovedlo.
Držet téma není vyhýbání se odpovědnosti.
Naopak často umožňuje problém skutečně vyřešit.
Nenechte se nutit obhajovat svou hodnotu
Existuje rozdíl mezi:
Vadilo mi, že jsi to neudělal.
a:
Ty jsi prostě sobecký.
První věta kritizuje konkrétní chování.
Druhá hodnotí člověka.
Na osobní útok je lákavé odpovědět:
Nejsem sobecký!
A následně začít dokazovat, kolikrát jste se zachovali nesobecky.
Jenže tím přijímáte rámec rozhovoru, ve kterém musíte dokazovat svou hodnotu.
Můžete místo toho říct:
Jestli ti vadí něco konkrétního, co jsem udělal, pojďme to řešit. Nechci ale řešit, jestli jsem jako člověk sobecký nebo ne.
Vrátíte tím rozhovor od osobnosti ke konkrétnímu jednání.
„Kvůli tobě jsem…“
Zvlášť složité jsou věty, které přenášejí odpovědnost za vlastní reakci na druhého:
Kdybys mě nenaštval, nekřičela bych.
Kdybys mě neposlouchal, nemusel bych ti lhát.
Kdybys nebyl tak chladný, nemusela bych dělat scénu.
Na našem jednání může mít chování druhých samozřejmě vliv.
To ale neznamená, že za něj automaticky nesou odpovědnost.
Můžete odpovědět například:
Rozumím, že tě moje chování naštvalo. To můžeme řešit. Za způsob, jakým na ten vztek reaguješ, ale nemůžu převzít odpovědnost já.
Tím nepopíráte zkušenost druhého.
Jen oddělujete dvě různé věci.
Co když na kritice něco je?
Když máme pocit, že nás někdo často obviňuje, může být snadné začít automaticky odmítat všechno.
Ani to ale není zdravé.
Možná slyšíte:
S tebou se nedá na ničem domluvit.
To je příliš obecné.
Ale po chvíli zjistíte, že jste za poslední měsíc třikrát změnili společné plány na poslední chvíli.
Můžete odpovědět:
Nesouhlasím s tím, že se se mnou nedá na ničem domluvit. Ale vidím, že jsem poslední dobou několikrát změnil plán na poslední chvíli a chápu, že je to pro tebe nepříjemné.
Není nutné volit mezi:
„Všechno je moje chyba.“
a
„Já jsem neudělal nic špatně.“
Často existuje přesnější odpověď někde mezi tím.
Ne každé obvinění musíte vyvrátit
Druhý člověk může říct:
Ty se prostě nikdy nezměníš.
Nemusíte odpovědět:
To není pravda! Změnil jsem se v deseti věcech…
Některé výroky jsou natolik obecné, že jejich rozebírání nikam nevede.
Můžete se vrátit k tomu, co lze řešit:
Nevím, jestli má smysl řešit, jestli se nikdy nezměním. Co konkrétně ti vadí v této situaci?
Tím si udržujete možnost vést skutečný rozhovor místo sporu o nálepky.
Kdy nastavit hranici
Pokud se rozhovor opakovaně mění v osobní útok, nemusíte v něm pokračovat donekonečna.
Můžete říct:
Jsem připravený řešit svůj podíl na tom, co se stalo. Nechci ale pokračovat, pokud mě budeš urážet nebo mi připisovat úmysly, které jsem neřekl.
Pokud to pokračuje:
Teď ten rozhovor ukončím. Můžeme se k tomu vrátit, až budeme schopní mluvit o konkrétní situaci bez osobních útoků.
Hranice není způsob, jak druhého umlčet.
Je to informace o tom, za jakých podmínek jste ochotni v rozhovoru pokračovat.
Jednoduchá struktura odpovědi
Když se v obviňování začínáte ztrácet, může pomoci tento postup:
1. Najděte konkrétní fakt.
Ano, zapomněl jsem ti zavolat.
2. Přijměte svou skutečnou odpovědnost.
Měl jsem dát vědět a omlouvám se.
3. Odmítněte nepřiměřenou část.
Nesouhlasím ale s tím, že to znamená, že mi na tobě nezáleží.
4. Vraťte se k řešení.
Pojďme se domluvit, jak tomu příště předejít.
Nemusíte vždy použít všechny čtyři části.
Důležitý je princip:
přijmout to, co je vaše — a nepřebírat to, co vaše není.
Cílem není vyhrát spor o vinu
Když nás někdo obviňuje, snadno získáme pocit, že máme dvě možnosti:
Buď přiznáme vinu.
Nebo dokážeme, že vinný je ten druhý.
Zdravější rozhovor ale často nepotřebuje vítěze.
Může stačit zjistit:
- Co se skutečně stalo?
- Za co odpovídám já?
- Za co odpovídá druhý?
- Co můžeme udělat jinak příště?
A pokud druhá strana není ochotná o těchto otázkách mluvit a pouze pokračuje v útoku, může být zdravou reakcí rozhovor přerušit.
Nejtěžší je reagovat ve chvíli, kdy útok skutečně přijde
Při čtení je snadné vidět rozdíl mezi:
Ano, tohle jsem pokazil.
a:
Dobře, za všechno můžu já.
V reálném konfliktu ale může druhý člověk pokračovat:
Zase se jen vymlouváš. Vždycky všechno otočíš tak, abys vypadal dobře.
A právě v tu chvíli je těžké neztratit téma, nezačít se obhajovat nebo nezaútočit zpět.
V Duovio si můžete podobnou situaci bezpečně vyzkoušet. Virtuální člověk vás konfrontuje, vy odpovíte vlastními slovy a rozhovor pokračuje podle vaší reakce.
Můžete si tak procvičit, jak převzít svůj skutečný díl odpovědnosti, odmítnout nepřiměřené obvinění a nastavit hranici, pokud se rozhovor změní v osobní útok.