„Dneska nechci návštěvu.“
„O tomhle teď nechci mluvit.“
„Nechci, abys zveřejňoval moje fotky.“
„Potřebuju mít tento víkend čas pro sebe.“
Hranice druhého člověka nám nemusí být příjemná.
- Může nám překazit plán.
- Může nás zklamat.
- Může znamenat, že nedostaneme něco, co bychom si přáli.
A právě tehdy se ukazuje, jestli hranici skutečně respektujeme.
Protože respektovat hranici, se kterou souhlasíme, je poměrně snadné.
Mnohem těžší je respektovat ji ve chvíli, kdy si myslíme:
Vždyť to přeháníš.
Tohle přece vůbec není potřeba.
Ale mně tím komplikuješ život.
Kdybys mě měl rád, tak by ti to nevadilo.
Respektovat hranici neznamená souhlasit
Představte si:
Dneska nechci, aby k nám někdo přišel.
Můžete si myslet:
Podle mě by to ničemu nevadilo.
Můžete být zklamaní:
Těšil jsem se, že je uvidíme.
Můžete dokonce říct:
Mrzí mě to, protože jsem s tím počítal.
To všechno je v pořádku. Respekt k hranici neznamená:
„Musím mít stejný názor jako ty.“
Znamená spíš:
„Beru vážně, že toto je pro tebe důležité, i když to prožívám jinak.“
Můžete tedy říct:
Mrzí mě to, protože jsem se na návštěvu těšil. Zároveň rozumím, že ji dnes doma nechceš.
Obě věci mohou platit současně.
Hranice není automaticky začátek vyjednávání
Druhý řekne:
Nechci tam jet.
A začne:
Ale proč?
Necítím se na to.
Ale vždyť tam budeme jen dvě hodiny.
Stejně nechci.
A kdybychom odjeli dřív?
Ne.
Tak tam aspoň na chvíli pojď.
Každá jednotlivá otázka může působit nevinně.
Dohromady ale vzniká situace, kdy „ne“ platí jen tehdy, pokud ho druhý dokáže dostatečně dobře obhájit.
To už není příliš velký respekt k hranici.
Někdy může pomoci položit si otázku:
Ptám se proto, abych druhému lépe rozuměl nebo hledám argument, kterým jeho „ne“ změním na „ano“?
To neznamená, že se nikdy nesmíme zeptat proč.
Je rozdíl mezi:
Můžu se zeptat, co ti na tom vadí? Chci tomu lépe rozumět.
a:
A co ti na tom jako vadí? Vždyť na tom nic není.
První otázka nabízí prostor.
Druhá už obsahuje verdikt, že hranice není oprávněná.
Zklamání je v pořádku. Tlak není
Když nám někdo něco odmítne, nemusíme předstírat:
To je úplně v pohodě, vůbec mi to nevadí.
- Může nám to vadit.
- Můžeme být smutní.
- Můžeme být naštvaní.
Můžeme říct:
Mrzí mě to. Opravdu jsem doufal, že pojedeme spolu.
To je informace o našem prožívání.
Něco jiného je:
Takže já jsem ti zase úplně jedno.
Nebo:
Kdybys mě opravdu milovala, udělala bys to.
Nebo:
Já bych to pro tebe udělal.
Tady už zklamání začíná sloužit jako nástroj, kterým se snažíme rozhodnutí druhého změnit.
Můžeme být zklamaní a přesto hranici respektovat.
Pozor na trest za hranici
Někdy hranici formálně přijmeme:
Dobře.
Ale potom druhého potrestáme:
- Přestaneme komunikovat.
- Chováme se několik hodin nebo dní chladně.
- Uděláme něco naschvál.
- Začneme používat ironii:
Jasně, ty přece potřebuješ svůj prostor.
Nebo:Neboj, už po tobě nikdy nic chtít nebudu.
To není totéž jako říct:
Jsem teď dost zklamaný a potřebuju chvíli pro sebe. Pak bych se k tomu rád vrátil.
Potřeba zpracovat vlastní emoci je legitimní.
Trestající stažení má jiný účel:
„Když mi nevyhovíš, pocítíš následky.“
A to může být další způsob tlaku.
Respektovat hranici znamená nehledat způsob, jak ji obejít
Někdo řekne:
Nechci o tom dnes mluvit.
Za deset minut:
Jen jednu otázku…
Někdo řekne:
Nechci, abys zveřejňoval moje fotky.
A my si řekneme:
Do veřejného profilu ne. Ale do skupiny přátel přece můžu.
Nebo:
Prosím, nevolej mi během práce, pokud nejde o něco důležitého.
A nás napadne:
Tak mu zavolám jen na minutku.
Formálně možná hledáme výjimku. Ve skutečnosti ale testujeme, kam až můžeme hranici posunout.
Respektovat hranici znamená respektovat její smysl, ne hledat formulaci, která nám umožní ji technicky obejít.
Pokud si nejsme jistí, co hranice znamená, můžeme se zeptat:
Když říkáš, že nechceš během práce volat, je pro tebe v pořádku, když ti místo toho napíšu zprávu a odpovíš, až budeš moct?
To je něco jiného než si výjimku vytvořit sami.
Ne všechno, čemu někdo říká „hranice“, je skutečně hranice
Slovo „hranice“ může někdy působit jako argument, po kterém už druhý nesmí nic namítat.
Například:
Moje hranice je, že se nebudeš vídat s tím kamarádem.
Tady už nejde pouze o to, co je člověk ochotný dělat on sám.
Snaží se rozhodovat o chování druhého.
Hranice by mohla znít například:
Nechci být ve vztahu, kde si navzájem určujeme, s kým se můžeme vídat.
Nebo:
Pokud na mě budeš během rozhovoru křičet, rozhovor přeruším a vrátím se k němu později.
Rozdíl je v tom, že hranice obvykle říká:
„Toto je to, co jsem ochotný přijmout, dělat nebo v čem pokračovat.“
Kontrola druhého říká:
„Toto musíš dělat ty.“
Rozdíl ale není vždy úplně jednoduchý.
Ve vztazích existují společné závazky, společné bydlení, děti, finance nebo dohody.
Nemůžeme například jednostranně říct:
Moje hranice je, že už se nebudu starat o děti.
a tím zrušit společnou odpovědnost.
Můžeme ale říct:
Současné rozdělení péče už dlouhodobě nezvládám. Potřebuju, abychom našli jiné uspořádání.
Hranice nemá být kouzelné slovo, kterým jednostranně rušíme společné závazky nebo začneme řídit život druhého.
Respektovat hranici neznamená vzdát se vlastní potřeby
Partner řekne:
Potřebuju mít v sobotu celý den pro sebe.
Vy můžete zároveň potřebovat:
Já bych chtěl, abychom měli o víkendu nějaký společný čas.
Nemusíte svoji potřebu zahodit.
Můžete říct:
Rozumím, že sobotu potřebuješ pro sebe. Pro mě je ale důležité, abychom měli pravidelně čas spolu. Můžeme se podívat, jestli by nám fungovala neděle?
Respektujete hranici:
„Sobotu potřebuji pro sebe.“
A zároveň přinášíte vlastní potřebu:
„Potřebuji společný čas.“
Teprve potom hledáte řešení.
Nevysvětlujte druhému, proč jeho hranici vlastně nepotřebuje
Tohle bývá velmi lákavé.
Druhý řekne:
Nechci, abys mi četl zprávy v telefonu.
A my odpovíme:
Kdybys přede mnou nic neskrýval, neměl by ti to vadit.
Nebo:
Potřebuju dnes večer chvíli klid.
Ale vždyť jsi byl celý den sám.
Nebo:
Nechci, aby sis ze mě takhle dělal legraci před ostatními.
Ale všichni vědí, že je to jen sranda.
Ve všech těchto případech říkáme druhému:
„Tvůj důvod není podle mě dost dobrý.“
Jenže hranice nemusí projít naším schvalovacím řízením, aby pro druhého byla důležitá.
- Můžeme jí nerozumět.
- Můžeme s ní nesouhlasit.
- Můžeme se na ni doptat.
Nemusíme ale druhému dokazovat, že ji nepotřebuje.
„Minule ti to nevadilo“ neznamená „musí ti to nevadit i dnes“
Lidé mohou své hranice měnit.
- Někdo mohl dříve souhlasit s něčím, co už dnes nechce.
- Mohl zjistit, že mu to není příjemné.
- Mohla se změnit situace.
- Mohl být tehdy v jiné kondici.
Například:
Minule jsi přece souhlasil, že u nás přespí.
neznamená:
„Musíš s tím souhlasit i tentokrát.“
Stejně tak:
Dřív ti ty vtipy nevadily.
nemusí znamenat, že je člověk musí přijímat navždy.
Můžeme se zeptat:
Rozumím, že ti to teď vadí. Změnilo se v tom pro tebe něco?
Ale změnu hranice nemusíme považovat za podvod nebo nespravedlnost jen proto, že dříve byla jiná.
Hranici můžeme potřebovat upřesnit
Někdy je hranice příliš obecná:
Nechci, abys mě během práce rušil.
Co znamená „rušit“?
- Telefonovat?
- Psát?
- Přijít do pracovny?
- Co když jde o něco důležitého?
Pak je úplně v pořádku hledat konkrétnost:
Chci to respektovat. Pomůže mi vědět, co přesně tím myslíš. Je v pořádku poslat ti zprávu, kterou si přečteš až po práci?
To není přetlačování hranice.
Je to snaha pochopit, jak ji můžeme skutečně respektovat.
Podobně:
Potřebuju teď prostor.
můžeme ověřit:
Rozumím. Chceš být dnes úplně sám, nebo se k tomu můžeme večer vrátit?
Konkrétnost může zabránit tomu, aby si každý pod stejnou větou představoval něco jiného.
Někdy hranice dopadá i na nás
Některé hranice nejsou neutrální.
Partner řekne:
Nechci spolu bydlet.
A vy společné bydlení považujete za důležitou součást budoucnosti vztahu.
Nebo:
Nechci děti.
A vy je chcete.
Nebo:
Potřebuju ve vztahu mnohem víc času o samotě.
A vy potřebujete výrazně více společného času.
Tady nemusí existovat formulace, která rozdíl vyřeší.
Respektovat hranici druhého neznamená říct:
„Tak se svých potřeb vzdám.“
Může to znamenat:
Respektuju, že společné bydlení nechceš. Pro mě je ale dlouhodobě důležité. Budu muset přemýšlet, co to znamená pro náš vztah.
Druhý rozhoduje o sobě. A i vy stále rozhodujete o sobě.
Respekt k hranici není podřízenost. Druhý má právo určit, co je přijatelné pro něj. Vy máte stejné právo rozhodnout, co je přijatelné pro vás.
Některé rozdíly se nedají vyjednat
Často dokážeme najít variantu. Někdy ne.
Pokud jeden člověk říká:
Tohle nechci.
a druhý:
Bez tohohle vztah nechci já.
nemusí existovat kompromis, při kterém budou oba spokojení.
To není nutně komunikační selhání.
Někdy jsme díky dobré komunikaci jen přesněji zjistili, že se naše potřeby neshodují.
A i to je důležitý výsledek.
Co když mě hranice druhého opravdu hodně omezuje?
Pak máte několik možností.
- Hranici přijmout, i když se vám nelíbí.
- Zeptat se, zda existuje jiná varianta, která by respektovala potřeby obou.
- Říct, co v dané situaci potřebujete vy.
- Rozhodnout se, že takové uspořádání pro vás dlouhodobě není přijatelné.
Co mezi zdravé možnosti příliš nepatří:
Budu druhého tak dlouho přesvědčovat, dokud svou hranici nezmění.
Pokud je pro vás hranice druhého zásadní problém, je často užitečnější být v tom otevřený než ji postupně rozkládat tlakem.
Respekt hranice může znít velmi jednoduše
Druhý:
Dneska nechci návštěvu.
Vy:
Rozumím správně, že ji dnes nechceš vůbec?
Druhý:
Ano.
Vy:
Dobře. Mrzí mě to, protože jsem se na ně těšil. Respektuju to. Pojďme se pak prosím domluvit, jak chceme návštěvy plánovat příště.
V několika větách jste udělali několik důležitých věcí:
- ověřili jste, že hranici správně chápete,
- řekli jste pravdivě, co to dělá s vámi,
- nesnažili jste se druhého přetlačit,
- a otevřeli jste prostor pro budoucí dohodu.
To je něco jiného než:
Ale vždyť už jsem jim to slíbil.
Tohle mi nemůžeš dělat.
Tak tam budou jen hodinu.
Já už fakt nevím, co ti pořád vadí.
Jednoduchá struktura, když nevíte, jak reagovat
Může pomoci toto pořadí:
Slyším hranici → ověřím, že jí rozumím → vyjádřím svůj pocit nebo potřebu → nepřetlačuji → rozhodnu se, co můžu udělat já.
Například:
Rozumím, že dnes o tom nechceš mluvit. Mrzí mě to, protože bych to rád vyřešil. Potřebuju ale vědět, kdy se k tomu můžeme vrátit. Bylo by pro tebe v pořádku zítra večer?
Tady hranici respektujete:
„Dnes ne.“
A zároveň nezmizela vaše potřeba:
„Potřebuji, abychom problém někdy dořešili.“
Právě tak může vypadat respekt obou stran.
Respektovat hranici druhého neznamená ztratit vlastní hlas
Hranice druhého může být nepříjemná, můžete ji považovat za přehnanou, může vám zkomplikovat plán nebo ve vás může otevřít zklamání či strach.
Nemusíte tyto pocity popírat a nemusíte ani souhlasit s tím, jak druhý svět vidí.
Důležité je něco jiného:
Hranice druhého nemusí být příjemná ani kompatibilní s tím, co chcete vy. Respektovat ji znamená nevynucovat její změnu. O tom, co s ní uděláte ve svém vlastním životě, ale rozhodujete stále vy.
Respektovat „ne“ je snadné hlavně tehdy, když nám na výsledku nezáleží
Ve skutečném rozhovoru může hranice znamenat, že přijdeme o něco, co opravdu chceme.
- Partner nechce pokračovat v tématu.
- Kamarád odmítne naši žádost.
- Kolega nechce převzít další práci.
- Blízký člověk potřebuje větší odstup.
A právě tehdy může přijít nutkání ještě jedenkrát vysvětlit, přesvědčit, argumentovat nebo vyvolat pocit viny.
V Duovio si můžete podobné situace bezpečně procvičit. Virtuální člověk vám nastaví hranici a vy můžete zkoušet, jak vyjádřit vlastní zklamání nebo potřebu, aniž byste druhého tlačili k tomu, aby své rozhodnutí změnil.
Můžete si tak vyzkoušet rozdíl mezi porozuměním, vyjednáváním a tlakem - a hledat reakci, která respektuje druhého, aniž byste při tom opouštěli sami sebe.