Někdo vás požádá o pomoc.
Mohl bys za mě v sobotu vzít směnu?
Vy ale nechcete. Máte za sebou náročný týden a sobotu jste si chtěli nechat volnou.
Přesto se přistihnete, jak říkáte:
No… asi bych mohl.
Ne proto, že jste změnili názor.
Ale protože při představě, že řeknete „ne“, cítíte nepříjemný pocit viny.
- Co když druhého zklamu?
- Co když si bude myslet, že jsem sobecký?
- Co když se naštve?
- Neměl bych mu přece pomoct?
A tak někdy souhlasíme s věcmi, které ve skutečnosti dělat nechceme.
Pocit viny neznamená, že děláte něco špatně
Tohle je možná nejdůležitější věc.
Když se po odmítnutí cítíte provinile, neznamená to automaticky, že vaše odmítnutí bylo špatné.
Pocit viny může jednoduše vzniknout proto, že jste někoho zklamali.
Představte si:
Přijedeš o víkendu? Dlouho jsme se neviděli.
Vy odpovíte:
Tentokrát nepřijedu. Potřebuju si o víkendu odpočinout.
Druhého člověka to může mrzet.
A vás může mrzet, že jste ho zklamali.
Obě věci mohou být pravda zároveň.
Můžete někoho zklamat, aniž byste mu ublížili nebo udělali něco špatného.
„Ne“ není odmítnutí člověka
Když odmítáme požadavek někoho blízkého, snadno máme pocit, že odmítáme jeho samotného.
Jenže:
Dnes se nechci vidět.
není totéž jako:
Nechci se s tebou vídat.
A:
Tentokrát ti nemůžu pomoct.
není totéž jako:
Nezáleží mi na tobě.
Odmítáte konkrétní požadavek, ne hodnotu člověka ani celý vztah.
Právě toto rozlišení může pomoci, když se po odmítnutí dostaví pocit viny.
Nemusíte mít „dost dobrý“ důvod
Častou reakcí na pocit viny je dlouhé vysvětlování.
Já bych opravdu rád přišel, ale tento týden byl strašně náročný a ještě musím něco dodělat a poslední dobou špatně spím, takže jestli ti to nebude vadit…
Jako bychom potřebovali předložit dostatek důkazů, aby nám druhý dovolil říct ne.
Přitom často stačí:
Díky za pozvání, ale tentokrát nepřijdu.
Nebo:
V sobotu to vzít nemůžu.
Důvod samozřejmě můžete sdělit. V blízkých vztazích je vysvětlování naprosto přirozené.
Rozdíl je v tom, zda něco vysvětlujete, protože to chcete sdílet, nebo se obhajujete, protože potřebujete získat souhlas se svým rozhodnutím.
Odmítnout můžete laskavě
Asertivní „ne“ nemusí být tvrdé.
Nemusíte říkat:
Ne. Je to tvůj problém.
Stejně tak ale nemusíte říkat:
Je mi to strašně líto, opravdu se omlouvám, snad se na mě nezlobíš…
Můžete uznat situaci druhého a přitom odmítnout:
Chápu, že by ti to hodně pomohlo. Já to ale tentokrát vzít nemůžu.
Nebo:
Rád bych tě viděl, ale dnes potřebuju zůstat doma. Můžeme se domluvit na jiný den.
Empatie neznamená souhlas.
Můžete chápat, co druhý potřebuje, aniž byste byli povinni jeho potřebu splnit.
Pozor na „ne“, které ve skutečnosti znamená „přesvědč mě“
Někdy ze strachu z odmítnutí odpovíme nejasně:
Já nevím…
Asi se mi to moc nehodí…
Uvidím, jestli to zvládnu…
Druhý člověk pak nemusí vůbec poznat, že jsme odmítli.
Může tedy pokračovat:
Prosím, vždyť je to jen na chvíli.
A my máme pocit, že na nás tlačí.
Přitom jsme své rozhodnutí vlastně ještě jasně neřekli.
Pokud už víte, že něco nechcete, bývá srozumitelnější:
Ne, tentokrát nemůžu.
Jasnost nemusí být nezdvořilá.
Naopak může být vůči druhému férovější než neurčité „možná“, když už předem víte, že odpověď je ne.
Co když se druhý zklame?
Může.
A právě to bývá nejtěžší část odmítání.
Řeknete:
Dnes nepřijedu.
A druhý odpoví:
To mě mrzí. Těšil jsem se na tebe.
Máme tendenci rychle nepříjemný pocit odstranit:
Tak dobře, já teda přijedu.
Jenže zklamání druhého člověka není samo o sobě důkazem, že bychom měli své rozhodnutí změnit.
Můžete jeho emoci přijmout:
Rozumím. Taky mě mrzí, že se neuvidíme.
A přitom své rozhodnutí zachovat:
Dnes ale opravdu nepřijedu.
Nemusíte druhého přesvědčit, aby byl s vaším odmítnutím spokojený.
Co když začne přesvědčovat?
Jedna další otázka nebo pokus najít jiné řešení ještě nemusí znamenat nerespektování vašeho odmítnutí.
A nešlo by to alespoň na hodinu?
Můžete nabídku zvážit.
Pokud ale vaše odpověď zůstává stejná, nemusíte pokaždé vytvářet nový argument.
Ne, ani na hodinu to dnes nechci. Domluvíme se jindy.
Když druhý pokračuje:
Takže ti na mně asi moc nezáleží.
je velmi lákavé začít dokazovat opak:
Jak můžeš něco takového říct? Vždyť minulý týden jsem…
Tím se ale rozhovor přesune od vašeho rozhodnutí k dokazování vašeho vztahu.
Můžete místo toho říct:
Mrzí mě, že to tak vnímáš. To, že dnes nepřijdu, ale neznamená, že mi na tobě nezáleží.
A hranici nemusíte dál obhajovat.
Odmítnutí není vždy hranice
Je také dobré nezaměňovat vlastní hranici za právo rozhodovat o druhém člověku.
Nechci, abys chodil ven se svými kamarády.
není totéž jako odmítnout požadavek, který se týká vás.
Ve vztazích mají potřeby a hranice obě strany.
Stejně jako máte právo říct:
Ne, dnes se mi nechce.
má druhý člověk právo říct „ne“ vám.
Zdravá komunikace proto není jen schopnost odmítat. Je to také schopnost odmítnutí přijmout.
Když jste nejdřív řekli ano
Možná jste souhlasili automaticky a až později zjistili, že jste vlastně říct ano nechtěli.
Ani tehdy nemusí být pozdě.
Můžete říct:
Když ses mě ptal, souhlasil jsem příliš rychle. Teď vidím, že to nezvládnu. Omlouvám se za změnu, ale potřebuju svou odpověď vzít zpět.
Samozřejmě záleží na situaci. Pokud už se na vašem slibu někdo významně zařídil, je fér vzít v úvahu i dopad změny.
Ale samotný fakt, že jste jednou řekli ano, neznamená, že už nikdy nemůžete své rozhodnutí přehodnotit.
Jednoduché „ne“ může mít tři části
Když nevíte, jak odmítnutí formulovat, může pomoci jednoduchá struktura:
Uznání → odmítnutí → případná alternativa
Například:
Díky, že ses na mě obrátil. Tentokrát ti s tím nepomůžu. Můžu se na to ale podívat příští týden.
Nebo jen:
Díky za pozvání. Tentokrát nepřijdu.
Alternativu nemusíte nabízet pokaždé.
A především: nenabízejte ji jen proto, abyste zmírnili vlastní pocit viny.
Cílem není necítit vinu
Možná se ani po přečtení tohoto článku nebudete při odmítání cítit příjemně.
To je v pořádku.
Cílem není dostat se do stavu, kdy vám bude úplně jedno, že jste někoho zklamali.
Cílem je umět si položit otázku:
Udělám teď něco, co skutečně chci, nebo říkám ano hlavně proto, abych nemusel snášet nepříjemný pocit z toho, že řeknu ne?
Někdy se rozhodnete druhému vyhovět.
Jindy odmítnete.
Důležité je, aby vaše „ano“ skutečně znamenalo ano a vaše „ne“ mohlo zůstat ne, i když se při něm necítíte dokonale.
Říct „ne“ nanečisto je mnohem jednodušší
Při čtení působí věta:
Chápu, že by ti to pomohlo, ale tentokrát nemůžu.
docela jednoduše.
Jenže v reálném rozhovoru druhý člověk odpoví:
Prosím. Já bych to pro tebe udělal.
A najednou je mnohem těžší svou odpověď udržet.
Právě takové situace si můžete v Duovio bezpečně vyzkoušet.
Virtuální člověk vás o něco požádá, vy odpovíte vlastními slovy a on na vaše odmítnutí zareaguje. Můžete si tak procvičit, jak říct „ne“ jasně a s respektem, bez zbytečného obhajování — a zároveň zjistit, co uděláte, když druhá strana vaše první odmítnutí nepřijme.