„Musíme si promluvit.“
„Už mě fakt nebaví, jak se poslední dobou chováš.“
„Proč je ti úplně jedno, co potřebuju?“
Obtížný rozhovor někdy začíná ještě dřív, než se dostaneme k samotnému problému.
Druhý člověk uslyší první větu a už se připravuje.
- Na obhajobu.
- Na protiútok.
- Na vysvětlování.
- Nebo na únik.
Přitom jsme možná vůbec nechtěli začít hádku - jen jsme potřebovali otevřít něco, co nám vadí.
První věta často určí tón celého rozhovoru
Porovnejte:
Musíme si promluvit o tom, jak se poslední dobou chováš.
a:
Chtěl bych s tebou probrat, jak poslední dobou domlouváme společné plány. Několikrát jsme se v tom minuli a rád bych našel způsob, který bude fungovat pro oba.
V první větě může druhý slyšet:
„Problém jsi ty.“
Ve druhé:
„Máme konkrétní téma, o kterém bych chtěl mluvit.“
Rozdíl není jen ve zdvořilosti. Je v tom, kam rozhovor od začátku směřujeme:
Buď k obhajobě člověka nebo k řešení konkrétní situace.
Nezačínejte rozsudkem
Když jsme delší dobu nespokojení, snadno začneme shrnutím:
Poslední dobou jsi hrozně sobecký.
S tebou se už vůbec nedá domluvit.
Ty mě prostě nerespektuješ.
Takové věty mohou vycházet z opravdového zranění.
Jenže druhý člověk má velmi málo možností, jak na ně reagovat.
Buď přijme:
Ano, jsem sobecký.
nebo se začne bránit:
Nejsem.
A rozhovor je během několika sekund o tom, jaký člověk je.
Mnohem užitečnější je začít konkrétně:
Chtěl bych probrat včerejší situaci, kdy jsme byli domluvení, že návštěvu předem probereme, ale dozvěděl jsem se o ní až ve chvíli, kdy už byla na cestě.
Teď je jasné, o čem chcete mluvit.
Začněte jedním tématem, ne celým vztahem
Obtížný rozhovor se snadno rozroste:
Nejde jen o včerejšek. Ty tohle děláš pořád. A vlastně i s penězi. A s návštěvami. A když jsme byli u tvých rodičů…
Najednou neřešíte jednu situaci.
Řešíte:
„Všechno, co je mezi námi špatně.“
To je pro oba mnohem těžší.
Pokud chcete něco opravdu posunout, často pomáhá vybrat jedno téma:
Chtěl bych dnes probrat jen to, jak domlouváme návštěvy.
Ostatní věci mohou být důležité také, ale nemusí být součástí stejného rozhovoru.
Vyberte chvíli, kdy má rozhovor šanci uspět
Někdy otevřeme těžké téma ve chvíli, kdy už je skoro jisté, že to nedopadne dobře.
- Partner právě přijde unavený z práce.
- Dítě vedle křičí.
- Za deset minut musíte odejít.
- Jeden z vás právě usíná.
A zazní:
Tak když už jsi konečně doma, tak si můžeme promluvit o včerejšku.
Samotné téma může být legitimní, ale načasování mu nepomáhá.
Může být lepší:
Potřeboval bych dnes probrat jednu věc ze včerejška. Máš na to teď kapacitu, nebo by byl lepší večer?
Tím nedáváte druhému možnost téma navždy odmítnout.
Dáváte mu možnost podílet se na tom, kdy bude rozhovor probíhat.
„Teď ne“ nemusí znamenat „nikdy“
Druhý může říct:
Teď na to opravdu nemám sílu.
To nemusí být odmítnutí rozhovoru.
Může být užitečné domluvit konkrétní návrat:
Dobře. Můžeme se k tomu vrátit zítra po večeři?
Nebo:
Rozumím. Potřebuju ale, abychom to nenechali úplně otevřené. Kdy by pro tebe bylo reálné se k tomu vrátit?
Pauza může rozhovor zachránit. Neurčité odkládání ho může naopak zablokovat.
Řekněte, o čem chcete mluvit
Jedna z nejvíce stresujících vět může být:
Až přijdeš domů, musíme si promluvit.
A pak dvě hodiny nic.
Druhý člověk má spoustu času vytvořit si vlastní scénáře:
- Udělala jsem něco špatně?
- Chce se se mnou rozejít?
- Je nějaký problém s penězi?
- Stalo se něco vážného?
Pokud to jde, pomáhá téma pojmenovat:
Až přijdeš domů, chtěl bych s tebou probrat naše plány na víkend. Nic akutního, jen bych se rád domluvil.
Nebo:
Večer bych se chtěla vrátit k tomu, jak jsme se včera bavili před návštěvou. Ráda bych si ujasnila, co se tam stalo.
Konkrétnost snižuje prostor pro zbytečné domýšlení.
Řekněte, proč rozhovor otevíráte
Druhý člověk nemusí vědět, co od rozhovoru čekáte.
- Chcete si postěžovat?
- Chcete omluvu?
- Chcete změnu?
- Chcete pochopit, co se stalo?
- Chcete se pohádat?
Pomáhá říct záměr nahlas:
Nechci se kvůli tomu hádat. Chci pochopit, co se stalo, a domluvit se, jak to příště uděláme.
Nebo:
Je to pro mě citlivé téma a chtěl bych ti říct, jak jsem tu situaci vnímal.
Nebo:
Nečekám, že to teď hned vyřešíme. Potřebuju ale, abychom o tom začali mluvit.
Druhý tak nemusí hádat, co se na něj právě chystá.
Začněte tím, co se stalo, ne tím, co to podle vás znamená
Porovnejte:
Poslední dobou mě vůbec nerespektuješ.
a:
Včera jsi pozvala návštěvu domů, aniž bych o tom předem věděl.
První věta už obsahuje závěr:
„Nerespektuješ mě.“
Druhá popisuje situaci.
Pak můžete přidat dopad:
Bylo mi to nepříjemné, protože jsem počítal s klidným večerem.
A potřebu:
Potřebuju, abychom se na návštěvách domlouvali předem.
A teprve potom otevřít rozhovor:
Jak jsi to vnímala ty?
Tím nevytváříte rozsudek, ale vytváříte prostor pro rozhovor.
Pozor na otázky, které už obsahují obvinění
Některé věty vypadají jako otázky:
Proč se ke mně poslední dobou chováš tak hrozně?
Proč tě vůbec nezajímá, co potřebuju?
Proč vždycky všechno rozhodneš bezemě?
Jenže druhý člověk už nemá možnost odpovědět, aniž by nejdřív přijal předpoklad v otázce.
Například:
„Chovám se hrozně.“
Teprve potom má vysvětlovat proč.
Mnohem otevřenější může být:
Poslední dobou mám pocit, že se v několika věcech míjíme. Chtěl bych pochopit, jak to vnímáš ty.
Nebo:
Když se některé věci rozhodnou bez předchozí domluvy, cítím se z toho vynechaný. Můžeme probrat, jak to máme oba?
Nepřipravujte si obžalobu
Když se na obtížný rozhovor dlouho chystáme, může se stát, že do něj přijdeme s kompletním případem.
- Tři příklady z minulého týdne.
- Dvě zprávy jako důkaz.
- Vzpomínka na podobnou situaci před rokem.
- Předem připravené odpovědi na všechny možné námitky.
Pak už vlastně nemusíme být připraveni na rozhovor protože jsme připraveni na proces.
Rozdíl může být v postoji:
„Teď ti dokážu, že mám pravdu.“
versus:
„Chci ti říct, jak to vidím, a zároveň pochopit tvůj pohled.“
To neznamená přijít nepřipravený.
Je užitečné vědět, co vám vadí a co potřebujete.
Jen je dobré nechat prostor i pro informace, které zatím neznáte.
Nepoužívejte nahromaděnou frustraci jako úvod
Někdy problém dlouho neotevřeme.
Až jednoho dne zazní:
Tak dost. Já už tohle fakt nebudu snášet.
Druhý člověk může být překvapený:
Co se děje?
A my:
Ty ještě nevíš, co se děje? To je právě ten problém.
Jenže pokud jsme o problému dřív nemluvili, druhý ho opravdu nemusí vidět stejně.
Je často lepší otevřít téma dřív:
Poslední dobou si všímám něčeho, co mi začíná vadit, a nechci čekat, až z toho budu úplně naštvaný.
To může zabránit tomu, aby první skutečný rozhovor přišel až ve chvíli, kdy jsme na hranici výbuchu.
Nevstupujte do rozhovoru s cílem vyhrát
Obtížný rozhovor může mít různé cíle:
- pochopit, co se stalo,
- říct, co nám vadí,
- vyjádřit potřebu,
- nastavit hranici,
- najít dohodu,
- nebo zjistit, že se na věci neshodneme.
Méně užitečný cíl bývá:
„Přesvědčit druhého, že moje verze je jediná správná.“
Pokud totiž vstupujeme do rozhovoru s tím, že úspěch znamená:
Druhý musí uznat, že mám pravdu.
může se každá odlišná reakce jevit jako překážka.
Někdy je úspěchem už to, že oba přesněji chápeme, v čem se neshodujeme.
Dejte druhému prostor reagovat
Někdy otevřeme téma velmi dobře:
Chtěla bych s tebou probrat, jak jsme se včera bavili. Když jsi odešel uprostřed rozhovoru bez vysvětlení, byla jsem z toho zmatená a naštvaná. Chtěla bych pochopit, co se v tu chvíli dělo.
Pak pokračujeme dalších deset minut bez přestávky a druhý nemá prostor nic říct.
Může pomoci zastavit:
Jak jsi tu situaci vnímal ty?
Nebo:
Co se v té chvíli dělo u tebe?
Tím z monologu vzniká rozhovor.
Nežádejte otevřenost a současně netrestejte odpověď
Zeptáte se:
Jak jsi to vlastně vnímal ty?
Druhý řekne:
Měl jsem pocit, že mě vůbec neposloucháš.
A odpověď:
To si děláš srandu. Já tě neposlouchám?
Příště už možná nebude mít velkou chuť svůj pohled říkat.
Pokud chceme slyšet odpověď, musíme počítat s tím, že se nám nemusí líbit.
Můžeme říct:
To se mi neposlouchá snadno, protože jsem to vnímal úplně jinak. Ale chci pochopit, co ti v té chvíli vadilo.
Porozumění neznamená souhlas.
Obtížný rozhovor nemusí být okamžitě vyřešen
Někdy očekáváme:
„Když už to otevíráme, dnes to musíme vyřešit.“
To může vytvářet další tlak. Některá témata potřebují více než jeden rozhovor.
Můžete dojít k:
Teď už aspoň chápu, proč jsi to udělal. Potřebuju si to ještě promyslet. Můžeme se k řešení vrátit zítra?
To není selhání.
Někdy je mnohem lepší rozhovor rozdělit než ho za každou cenu dokončit ve chvíli, kdy už oba ztrácíte schopnost poslouchat.
Když napětí začne růst, vraťte se k cíli
Rozhovor může začít klidně a postupně se vyhrotit.
Pak někdy pomůže připomenout:
Nechci teď dokazovat, kdo z nás má pravdu. Chtěl bych se vrátit k tomu, jak návštěvy příště domlouvat.
Nebo:
Mám pocit, že se teď vzdalujeme od toho, co jsem chtěla řešit.
Nebo:
Začínáme se oba dost rozčilovat. Nechci, aby se z toho stala hádka.
To může rozhovor vrátit k původnímu tématu.
Pozor na „měkký“ začátek, který ve skutečnosti skrývá útok
Některé věty znějí opatrně:
Nechci tě kritizovat, ale…
Neber to špatně, ale…
Možná jsem jen přecitlivělá, ale ty…
A potom přijde:
…se poslední dobou chováš fakt strašně.
Úvodní omluva nezmění obsah.
Někdy je lepší být jednoduše věcný:
Chtěl bych s tebou probrat jednu věc, která mi poslední dobou vadí.
Je to přímé a přitom neútočné.
Nemusíte se omlouvat za to, že chcete něco řešit
Někteří lidé naopak obtížné rozhovory otevírají skoro omluvou za vlastní existenci:
Promiň, že tě s tím zase otravuju, asi je to hloupost, ale možná bych potřebovala…
Pokud je téma pro vás důležité, můžete ho otevřít bez sebeponížení:
Je tu jedna věc, která je pro mě důležitá, a chtěla bych ji s tebou probrat.
To není útok - je to normální součást vztahu.
Jednoduchá struktura, když nevíte, jak začít
Pomoci může toto pořadí:
O čem chci mluvit → co konkrétně se stalo → jaký to mělo dopad → proč to chci řešit → prostor pro pohled druhého
Například:
Chtěl bych s tebou probrat včerejší návštěvu. Když jsem přišel domů a zjistil, že tu budou další lidé, zaskočilo mě to a nebylo mi to příjemné. Potřebuju, abychom podobné věci domlouvali předem. Jak jsi tu situaci vnímala ty?
Nebo:
Chtěla bych probrat, jak poslední dobou plánujeme víkendy. Několikrát jsem se o změně dozvěděla až na poslední chvíli a je pro mě pak těžké plánovat si vlastní čas. Chtěla bych najít způsob, který bude fungovat pro oba. Jak to vidíš ty?
Nemusíte používat naučenou větu.
Důležitý je princip:
Nezačínejte hodnocením člověka. Pojmenujte téma, popište konkrétní situaci a otevřete prostor pro rozhovor.
Dobrý začátek nezaručí dobrý konec
Můžete rozhovor otevřít velmi citlivě.
Druhý se přesto může začít bránit - může nesouhlasit, může se naštvat, může potřebovat čas.
Dobrá úvodní věta není technika, která druhého přinutí reagovat správně.
Její smysl je jiný:
Zvýšit šanci, že začnete mluvit o problému - místo toho, abyste od první věty bojovali o to, kdo je špatný.
A někdy se i přes nejlepší snahu rozhovor nepodaří.
Pak může být zdravější ho přerušit a vrátit se k němu později.
Nejtěžší bývá vůbec začít
Obtížný rozhovor někdy odkládáme dny nebo týdny.
Přehráváme si v hlavě, co řekneme. Představujeme si, jak druhý zareaguje. A čím déle čekáme, tím větší se téma zdá.
Přitom začátek nemusí být dokonalý.
Může stačit:
Je tu něco, co bych s tebou chtěl probrat. Nechci tě obviňovat, jen bych rád řekl, jak jsem tu situaci vnímal, a slyšel i tvůj pohled.
V Duovio si můžete podobný rozhovor bezpečně vyzkoušet nanečisto. Můžete si zkusit, jak téma otevřít, co říct jako první a jak reagovat, když druhý začne být nejistý, obranný nebo nesouhlasí.
Můžete si tak procvičit, jak začít obtížný rozhovor konkrétně a bez útoku - a dát mu větší šanci zůstat rozhovorem místo hádky.