- „Mně je to vlastně jedno.“
- „Dobře, uděláme to po tvém.“
- „Nech to být, nechci se hádat.“
Na první pohled to může působit jako rozumná snaha zachovat klid.
A někdy to tak opravdu je.
Ne každý spor stojí za to rozvíjet. Ne každá preference musí být prosazena. Někdy je úplně zdravé říct:
Pro mě to není tak důležité. Klidně rozhodni ty.
Problém začíná ve chvíli, kdy to říkáme opakovaně i tehdy, když nám na tom ve skutečnosti záleží.
Pak už možná neustupujeme proto, že chceme.
Ustupujeme proto, že nechceme zažít konflikt.
Klid a souhlas nejsou totéž
Představte si:
Můžeme pozvat o víkendu pár lidí?
Vy víte, že jste unavení a návštěvu nechcete.
Přesto odpovíte:
Jo, asi jo.
- Druhý je spokojený.
- Žádná hádka nevznikla.
- Navenek je klid.
Uvnitř ale možná přichází:
- Zase jsem neřekl, co chci.
- Zase jsem ustoupil.
- Proč se mě vůbec ptá, když stejně řeknu ano?
To už není dohoda.
Je to souhlas, který neodpovídá tomu, co skutečně cítíte.
Proč ustupujeme, i když nechceme
Důvody mohou být různé.
- Můžeme mít strach, že se druhý naštve.
- Můžeme se bát odmítnutí.
- Můžeme mít pocit, že naše potřeba není dost důležitá.
- Nebo jsme si zvykli, že konflikt znamená něco nebezpečného:
Když řeknu, co chci, bude z toho hádka.
Pak se klid stane hlavním cílem.
A vlastní potřeby se začnou ztrácet.
Kompromis vypadá jinak
Kompromis znamená, že obě strany něco přinášejí do rozhovoru.
Například:
Já dnes návštěvu nechci, jsem unavený.
Druhý:
Já bych se s nimi rád viděl.
A společně hledáte řešení:
Co kdyby přišli jen na dvě hodiny?
Nebo:
Co kdybychom to přesunuli na příští týden?
Nebo:
Klidně se s nimi sejdi venku a já zůstanu doma.
To je dohoda.
Ustoupení vypadá spíš takto:
Mně je to jedno.
i když vám to jedno není.
Rozdíl není jen ve výsledku.
Je v tom, zda vaše potřeba byla vůbec součástí rozhodování.
Pozor na větu „mně je to jedno“
Tahle věta bývá někdy pravdivá.
Ale někdy znamená:
Bojím se říct, co chci.
Nechci se hádat.
Stejně to nakonec bude podle tebe.
Pokud ji říkáte často, může být užitečné se zastavit a zeptat se:
Je mi to opravdu jedno?
Nebo:
Jen nechci zažít nepříjemný rozhovor?
To je velký rozdíl.
Krátkodobě klid, dlouhodobě frustrace
Ustoupení funguje velmi dobře jako rychlé řešení.
- Konflikt skončí.
- Napětí klesne.
- Druhý je spokojený.
Jenže potřeba nezmizela.
Pokud se to opakuje, může se začít hromadit frustrace.
Pak se po měsících objeví:
Všechno je vždycky podle tebe.
Druhý člověk může být překvapený:
Ale vždyť jsi vždycky souhlasil.
A technicky má pravdu.
Souhlasili jste.
Jen jste svůj nesouhlas neřekli nahlas.
Druhý člověk nemusí vědět, že ustupujete
Tohle bývá důležité.
Když opakovaně řeknete:
Jasně, to je v pohodě.
druhý člověk nemusí mít žádný důvod myslet si opak.
Nemusí vás vědomě přehlížet.
Možná jednoduše věří tomu, co říkáte.
Proto je někdy nespravedlivé po letech říct:
Ty nikdy nebereš ohled na to, co chci.
Pokud jsme dlouho dávali najevo:
Mně to nevadí.
je potřeba vzít odpovědnost i za to, že jsme svou potřebu nesdělili.
Zdravý vztah potřebuje i nesouhlas
Někdy máme pocit, že dobrý vztah je ten, kde nejsou konflikty.
Jenže vztah bez viditelného konfliktu nemusí být automaticky harmonický.
Může to být také vztah, kde jeden člověk většinou mlčí.
Zdravý vztah nemusí znamenat:
vždy se shodneme.
Může znamenat:
můžeme se neshodnout a vztah to unese.
To je zásadní rozdíl.
„Nechci se hádat“ může být zdravé i nezdravé
Věta:
Nechci se hádat.
může znamenat:
Pojďme to řešit klidněji.
To je zdravé.
Ale může také znamenat:
Raději o tom vůbec nebudu mluvit.
Pak problém zůstává.
Možná nevybuchne dnes, ale často se vrátí později.
Ustupování může působit jako laskavost
Někdy si říkáme:
Nechám to být. Udělám mu radost.
To může být hezké.
Ve vztahu je úplně normální udělat něco pro druhého.
Rozdíl je v tom, zda to děláte svobodně.
Například:
Mně se tam moc nechce, ale vím, že je to pro tebe důležité, takže tentokrát půjdu rád.
To je něco jiného než:
Jestli nepůjdu, bude zase naštvaný, tak radši půjdu.
Výsledek může být stejný.
Vnitřní motivace je ale úplně jiná.
Jak poznat, že už neustupujete zdravě
Může pomoci všimnout si několika signálů.
- Často říkáte ano, i když chcete říct ne.
- Po dohodě cítíte spíš vztek než úlevu.
- Máte pocit:
Stejně nemá cenu říkat, co chci.
- Bojíte se reakce druhého víc než samotného problému.
- Navenek souhlasíte, ale později druhému svůj souhlas vyčítáte.
- Nebo čekáte:
Měl by přece poznat, že mi to vadí.
To všechno může ukazovat, že klid začíná mít příliš vysokou cenu.
Ne každý konflikt je nebezpečný
Pro někoho je i mírný nesouhlas velmi nepříjemný.
Partner řekne:
Mně se ten nápad nelíbí.
A uvnitř se spustí:
- Je naštvaný.
- Něco je špatně.
- Musím to rychle spravit.
Jenže druhý člověk může být pouze nespokojený.
- Nesouhlas není automaticky odmítnutí.
- Zklamání není automaticky ohrožení vztahu.
- Napětí není automaticky katastrofa.
Schopnost chvíli vydržet nepohodlí může být důležitá součást zdravé komunikace.
Nemusíte druhého okamžitě uklidnit
Řeknete:
Dnes nechci jet.
Druhý odpoví:
To mě mrzí.
A vaše první reakce může být:
Tak dobře, pojedu.
Jen proto, abyste odstranili jeho zklamání.
Ale druhý člověk může být chvíli zklamaný.
To není selhání vztahu.
Můžete říct:
Chápu, že tě to mrzí. Já ale dnes opravdu jet nechci.
Tím ho neignorujete.
Jen nepřebíráte odpovědnost za odstranění každé nepříjemné emoce.
Někdy je potřeba zjistit, čeho se vlastně bojíte
Pokud často ustupujete, může být užitečné položit si otázku:
Co si myslím, že se stane, když neustoupím?
- Druhý se naštve?
- Bude zklamaný?
- Bude se hádat?
- Odmítne mě?
- Budu vypadat sobecky?
Možná zjistíte, že největší problém není samotná věc, o které se rozhoduje.
Ale strach z reakce.
A s tím se dá pracovat mnohem lépe, když ho dokážete pojmenovat.
Začněte u malých věcí
Pokud jste zvyklí ustupovat dlouho, není potřeba začít největším konfliktem vašeho života.
Můžete trénovat u malých rozhodnutí.
Místo:
Je mi jedno, kam půjdeme.
zkuste:
Dnes bych radši šel sem.
Místo:
Klidně to nech na mně.
zkuste:
Dnes už to dělat nechci. Můžeme to rozdělit?
Místo:
Jak chceš.
zkuste:
Mně by víc vyhovovala druhá možnost.
Zní to jednoduše.
Pro člověka zvyklého ustupovat to ale může být velká změna.
Nemusíte svou potřebu obhajovat
Když konečně řeknete, co chcete, může se objevit další past.
Začnete dokazovat, proč na to máte právo.
Já vím, že jsme tam chtěli jet, ale opravdu jsem hrozně unavený a poslední týden byl náročný a…
Někdy stačí:
Dnes potřebuji zůstat doma a odpočinout si.
Můžete důvod vysvětlit.
Nemusíte ale předkládat obhajobu, která má druhého přesvědčit, že vaše potřeba je dostatečně legitimní.
Vlastní potřeba není automaticky požadavek
Když se učíme méně ustupovat, hrozí opačný extrém.
Z:
Vždycky ustoupím.
se může stát:
Teď už nikdy neustoupím.
To ale není cílem.
Říct:
Chci mít sobotu pro sebe.
neznamená:
Ty musíš zrušit všechno, co chceš dělat.
Vaše potřeba je informace.
Pak můžete společně hledat řešení.
Zdravější pozice není:
já ustoupím
ani:
ty ustoupíš
ale:
oba jsme v rozhovoru přítomní.
Když druhý člověk není na váš nesouhlas zvyklý
Pokud jste dlouho ustupovali, změna může druhého překvapit.
Řeknete:
Tentokrát to nechci.
A přijde:
Co se s tebou děje? Vždyť ti to nikdy nevadilo.
To nemusí nutně znamenat, že vás druhý manipuluje.
Možná opravdu netušil, že vám to vadilo.
Můžete říct:
Máš pravdu, dřív jsem často souhlasil, i když mi to úplně nevyhovovalo. Chci teď říkat otevřeněji, co potřebuju.
To je mnohem užitečnější než:
Ty jsi mě roky nutil.
pokud jste své potřeby nikdy jasně nevyjádřili.
A co když druhý nesouhlas neunese
Je ale také možné, že změna odhalí problém.
Řeknete:
Dnes nechci.
A druhý začne:
Takže už pro tebe nejsem důležitý.
Ty ses úplně změnil.
Dřív jsi takový nebyl.
Tak si dělej, co chceš.
Pokud každé vaše odlišné přání vede k nátlaku, obviňování nebo trestání, je to důležitá informace o vztahu.
Pak už nejde jen o to, že se potřebujete naučit lépe říkat svůj názor.
Je potřeba sledovat, zda ve vztahu vůbec existuje prostor pro dvě různé potřeby.
Klid za každou cenu může vztah paradoxně poškodit
Ustupování často vzniká právě proto, že nám na vztahu záleží.
- Nechceme konflikt.
- Nechceme druhého zranit.
- Nechceme vztah ztratit.
Jenže pokud ve vztahu dlouhodobě mizí jeden člověk, začne se ztrácet i opravdová blízkost.
Druhý totiž nežije s vámi takovými, jací skutečně jste.
Žije s verzí vás, která říká:
To je v pohodě.
Je mi to jedno.
Jak chceš.
A vy můžete postupně získat pocit:
On mě vlastně vůbec nezná.
Jenže možná jste mu dlouho nedovolili poznat, co skutečně chcete.
Respekt ke vztahu neznamená vyhýbat se každému konfliktu
Někdy je právě malý konflikt způsobem, jak vztah chránit.
Tohle mi nevyhovuje.
Tady bych chtěl něco jiného.
S tímto nesouhlasím.
Takové věty mohou vytvořit krátkodobé napětí.
Ale zároveň dávají druhému šanci poznat, kde skutečně stojíte.
To je pro dlouhodobý vztah často zdravější než permanentní zdánlivý souhlas.
Jedna jednoduchá otázka před každým „ano“
Pokud máte tendenci automaticky souhlasit, může pomoci na chvíli zpomalit.
Než řeknete ano, zeptejte se:
Kdybych věděl, že se druhý nenaštve, chtěl bych opravdu souhlasit?
Pokud ano, skvělé.
Pokud ne, stojí za to zjistit proč.
Možná stále řeknete ano.
Ale tentokrát jako vědomé rozhodnutí.
Ne jako únik před konfliktem.
Můžete potřebovat čas na odpověď
Nemusíte rozhodovat okamžitě.
Pokud máte sklon automaticky ustoupit, velmi užitečná může být věta:
Potřebuju si to chvíli promyslet.
Nebo:
Nechci odpovědět automaticky. Ozvu se ti večer.
Dává vám to prostor zjistit:
Co vlastně chci já?
Bez okamžitého tlaku reakce druhého.
Dobrá dohoda musí obsahovat dva lidi
Zdravý kompromis není:
Já ustoupím, protože to snesu.
Ani:
Ty ustoupíš, protože já mám hranici.
Je to rozhovor, ve kterém mají váhu obě strany.
Někdy dostanete přesně to, co chcete.
Někdy ne.
Někdy vědomě ustoupíte, protože je věc pro druhého důležitější.
Ale rozdíl je v tom, že jste v rozhodování nezmizeli.
Vaše potřeba byla vyslovená.
Byla slyšená.
A vaše „ano“ pak opravdu znamená ano.
Klid nemusí být cílem každého rozhovoru
Někdy je lepší krátká nepříjemná chvíle než dlouhodobá tichá frustrace.
Říct:
Tentokrát to nechci.
může být těžší než:
Dobře.
Ale může to otevřít prostor pro mnohem poctivější vztah.
V Duovio si můžete podobné situace bezpečně procvičit. Virtuální člověk může mít jinou potřebu než vy a nemusí s vaším prvním návrhem souhlasit. Vy si můžete zkoušet, jak říct, co chcete, vydržet nesouhlas druhého a hledat dohodu bez toho, abyste automaticky ustoupili jen proto, aby byl klid.